Což dává velmi dobrou možnost posoudit, jak si při prohlášení konkursu soudkyně Hodačová počínala:
Soud, tedy soudkyně Hodačová, nezkoumal spornost v rámci oprávněných či neoprávněných osob, tedy osob podávajících jménem HPH na společnost návrh na konkurs. Protože byl právního názoru, že toto konkursnímu soudu nepřísluší a jde o věc nad rámec jeho pravomocí, proto také nezkoumal oprávněnost návrhu na konkurs, jestliže mu byl spis postoupen Krajským soudem v Hradci Králové.
Stanovisko Nejvyššího soudu: Jmenováním likvidátora na něj přechází působnost statutárního orgánu jednat jménem společnosti. U právnické osoby v likvidaci má povinnost návrhu na konkurs jen likvidátor, nikoliv statutární orgány. Osoby, které jménem HPH podaly návrh na konkurs, nebyly zapsány v obchodním rejstříku jako členové představenstva, ani v době podání návrhu, ani potom. Proto měl soud prvního stupně řízení o takovém návrhu zastavit, zvláště když návrh na konkurs likvidátor neschválil. Navíc nebylo možné se vypořádat s chaotickým stavem řízení.
Závěr Vrchního soudu, který prohlášení konkursu na HPH zamítl: Osobou oprávněnou jednat za HPH je výlučně likvidátor, nebo jím zvolený zástupce. Navrhovatelé konkursu jsou osoby neoprávněné. Usnesení Městského soudu i Vrchního soudu Pacovskému zakazovalo nakládat s majetkem HPH s tím, že musí respektovat pravomoc a působnost likvidátora; zapsání Pacovského do obchodního rejstříku obchodní soud zamítl.
Soudkyni Hodačové vůbec nevadilo, že navrhovatelé Pacovský a Klimeš podali návrh na konkurs půl roku po svém odvolání valnou hromadou z představenstva HPH, přesto se v návrhu uvedli jako členové představenstva. JUDr. Hodačová se to sice pokusila zdůvodnit, že v době podání nebylo zpochybněno jejich zvolení valnou hromadou do představenstva, nicméně zaregistrovat jejich odvolání zřejmě bylo naprosto pod její rozlišovací schopnost. Prostě to nezkoumala. Přitom dva měsíce po prohlášení konkursu je v úředním záznamu z porady JUDr. Hodačové, státní zástupkyně Soldánové a konkursního správce Cupky uveden závěr:
Nelze jednoznačně určit, kdo je skutečným představitelem úpadce (tedy HPH) z hlediska jeho právního oprávnění, přičemž bylo konstatováno, že judikát týkající se toho, že statutárním orgánem je poslední představenstvo zvolené valnou hromadou, v současné době nelze aplikovat, neboť tento judikát neměli zúčastnění k dispozici.
A hle, tady najednou se oprávněnost současného, řádně zvoleného, představenstva zkoumala, a protože chyběl patřičný judikát, tak „nelze jednoznačně určit, kdo je skutečným představitelem úpadce“. Korunu všemu pak nasadila státní zástupkyně Soldánová z pražského Městského státního zastupitelství, když Vrchnímu soudu poslala vyjádření, že navrhovatelé konkursu:
„… v době, kdy byl podán návrh na prohlášení konkursu samotným dlužníkem, za něho jednaly osoby, které v té době byly zvoleny na valné hromadě, na základě volby jim vzniklo právo za dlužníka jednat a to do té doby než bylo usnesení valné hromady prohlášeno za neplatné“.
Jednoduše osobně zneplatnit řádné odvolání členů představenstva valnou hromadou a popřít právo valné hromady odvolat členy statutárních orgánů, jak je vidět, paní státní zástupkyni nedělá sebemenší potíž. Brát v úvahu patřičná zákonná ustanovení by bylo zřejmě jen naprosto zbytečnou ztrátou času. O přímo mimořádné pečlivosti, s jakou své vyjádření Mgr. Soldánová vypracovala, svědčí vrchní stránka tohoto „vyjádření“. Je na ní uvedeno – žalobce: Městské státní zastupitelství, a jako žalovaný HPH, a. s. – v likvidaci. Kde se pojednou vzalo Městské státní zastupitelství jako žalobce v odvolání proti konkursu a proč žaluje HPH, ví samozřejmě Mgr. Soldánová jen ona sama. Zorientovat se v takovém prostém odvolání jí patrně činilo nepřekonatelné potíže.
Při prohlášení konkursu soudkyně Hodačová vycházela ze svého názoru, že HPH tvrzení o svých majetkových poměrech nedoložil žádným dokladem, ani nedoložil svou platební schopnost. Hodnotila obranu HPH ohledně jeho ekonomické situace za zavádějící a naprosto nepodloženou. Neprováděla však v této věci další šetření, protože byla názoru, že by se neúnosně protáhlo konkursní řízení.
Závěr Nejvyššího soudu: Odvolací soud (Vrchní soud) uzavřel, že HPH na úhradu doložených pohledávek (jejichž pravost vždy zpochybňoval) shromáždil dostatek prostředků. Proto uzavřel, že HPH je schopen k úhradě splatných pohledávek, leč není k tomu ochoten, takže nebyl osvědčen úpadek.
HPH svou solventnost doložil samozřejmě dostatečně, stačil k tomu prostý výpis z účtu, který v tom chaosu, v jakém řízení bylo, patrně soudkyně Hodačová možná až přímo neuvěřitelným způsobem přehlédla, takže se prostě prohlásil konkurs, jaképak s tím zdržování. Nebo že by opět spolehlivě zapracoval její bezchybný právní názor?
Soudkyně Hodačová zamítla návrh HPH na zpětvzetí návrhu na konkurs a odůvodnila to zamítavým stanoviskem přistoupivších navrhovatelů.
Závěr Nejvyššího soudu: Zjevně nesprávný postup soudu první instance byl i v tom, že zamítl návrh HPH na zpětvzetí návrhu na konkurs, neboť podle zákona může navrhovatel vzít svůj návrh zpět do prohlášení konkursu.
Dvakrát HPH do prohlášení konkursu podal návrh na zpětvzetí, paní soudkyně možná prostě opět podle svého jistě neotřesitelného právního názoru usoudila, že odmítavé stanovisko přistoupivších navrhovatelů ke zpětvzetí nelze posuzovat jinak, než jako přetěžkou újmu na jejich zájmech. Patrně jí bylo nadmíru líto těchto nebývale strádajících věřitelů, a tak v tom jistě složitém, přímo titánském rozhodování, posléze zvítězil její právní názor, mimořádně proložený přehlubokým sociálním aspektem.
V tom chaosu, v jakém konkursní spis byl (sám Nejvyšší soud konstatoval, že s takovým stavem nebylo možné se vypořádat), paní soudkyni také uniklo, že právním zástupcem navrhovatelů, tedy HPH, byla JUDr. Chmelková, kterou tímto zastupováním navrhovatelé konkursu naprosto neoprávněně pověřili. Posléze zastupovala v prohlášeném konkursu také Pacovského jako věřitele. Takový právní lapsus, kdy jeden advokát zastupuje obě strany, může zřejmě projít jen u českého soudu a jistě jen u některých vskutku mimořádných soudců, obdařených přímo záviděníhodnou právní erudicí. Za takové zastupování byla také JUDr. Chmelková advokátní komorou po zásluze ztrestána kárným řízením.
Vrcholem všeho pak bylo vyznačení právní moci na usnesení o zproštění konkursního správce Cupky z funkce. Usnesení vydala soudkyně Hodačová 29. 8. 2005, s tím, že nabytí právní moci počíná a je vykonatelné dnem 1. 9. 2005. Jenže toto vyznačení učinila až 20. 11. 2007, dva roky a téměř tři měsíce po nabytí právní moci! Dřív přece nemohla, když konkursní spis byl u Nejvyššího soudu. Jaké problémy se stále zapsaným konkursním správcem v obchodním rejstříku to působí likvidátorovi u zahraničních soudů, dokonce někdy i u soudů domácích, není třeba nikterak rozebírat. Nakonec celé konkursní řízení od podání návrhu 2. 12. 2002 do usnesení Nejvyššího soudu 31. 10. 2007, trvalo téměř pět let! A doposud, do 22. listopadu 2007, dnes již bývalý konkursní správce Cupka stále nepředal, vzdor urgování, převzaté doklady likvidátorovi HPH, ani nevysvětlil, proč převzaté finanční prostředky HPH po svém jmenování konkursním správcem převedl na svůj soukromý účet, což je naprosto protizákonné. Ale co je vlastně v harvardské kauze protizákonné?
Ještě jednu část usnesení Nejvyššího soudu nelze přehlédnout. Dovolatelé proti rozhodnutí Vrchního soudu argumentovali, že v době, kdy byl návrh na prohlášení konkursu podán soudu, jednali navrhovatelé konkursu v dobré víře, neboť byl podán řádně zvolenými členy představenstva úpadce.
Závěr Nejvyššího soudu: Není významné subjektivní přesvědčení toho, kdo jménem právnické osoby v řízení konal, že konal právem, nýbrž to, komu oprávnění konat podle práva náleží. Dobrá víra navrhovatele oprávněnými osobami v žádném případě nečinila. Navrhovatelé Klimeš a Šancová museli o svou „dobrou víru“ přijít 25. července 2002, kdy soud zneplatnil usnesení valné hromady HPH z 10. 1. 2001, kdy byli zvoleni do představenstva.
Nějak si Pacovský s firmou Vepros popletli pojmy řádně zvolený a řádně půl roku odvolaný, což možná může souviset s Pacovského oblíbeným rčením – náš právní názor je jiný, kterým hýřil na valných hromadách. Takže v žádném případě nelze říci, že by ve svém dovolání jen prachobyčejně lhali. Došlo přece jen k pouhé záměně pojmů.
Tak tedy probíhalo řízení o prohlášení konkursu na HPH a bez nadsázky lze učinit jediné – nominovat JUDr. Hodačovou do soudcovské síně slávy. Neboť dosud nikdo nepřišel s tak geniálním, přímo dokonale právně podloženým návodem, jak kdokoliv, aniž by byl osobou oprávněnou, může přivést u nás do konkursu kteroukoliv společnost, i bez prokázání oprávněnosti takového návrhu. Stačí jen zařídit, aby návrh dostaly na stůl JUDr. Hodačová a státní zástupkyně Soldánová. Jen kdyby nebylo toho Vrchního a Nejvyššího soudu…. Ale za pokus to jistě stálo.