J. Cupka se v tu chvíli zřejmě rozhodl, dle zářného vzoru některých našich politiků, televizní diváky bohapustě mystifikovat – požadované dokumenty dodnes neodevzdal, exekuce zastavena nebyla, J. Cupka jen exekutora sám žádá o zastavení řízení.
Tyto dokumenty, úřední překlad kupní smlouvy i se všemi dodatky, mu soud v první instanci nařídil neprodleně vrátit, což odvolací soud potvrdil. Při soudním projednávání se J. Cupka prostřednictvím svého právního zástupce bránil, že sice při jejich přebírání podepsal předávací protokol, ale že zřejmě v přebíraných listinách tyto dokumenty patrně nebyly, což si prostě nezkontroloval. V odvolacím řízení se pak uchýlil k jiné mystifikaci, prý je nemohl předat, neboť soud první instance tyto požadované listiny přesně neidentifikoval, takže neví, o jaký překlad se jedná, kdo jej přeložil a z jakého jazyka, neví, jaké dodatky ke kupní smlouvě jsou míněny.
Dobývání zmíněných dokumentů z J. Cupky trvá od 9. 5. 2005, tedy plných šest let a zřejmě je rozhodnut nevydat je vůbec. Nejprve prohlašoval, že převzaté listiny může vydat, až bude zproštěn funkce konkursního správce (že některé listiny nemá, ani zmínka). Když byl zproštěn funkce, následovalo jeho tvrzení před soudem „je nepochybné, že žalobce má k dispozici originály uvedených dokumentů…“ a že „vydání jejich kopií je zcela bezpředmětné, neboť kopie těchto dokumentů nemají žádnou hodnotu“. Tyto skutečnosti J. Cupka kupodivu nezjistil ani za celého půl roku, kdy byl ve funkci konkursního správce HPH a spokojil se jen s bezcennými doklady, takže prokazatelně nemohl ani stanovit skutečnou hodnotu konkursní podstaty společnosti. Dokonce vydání originálních listin, o kterých tak bezpečně věděl, že je žalobce má, nikdy nepožadoval. Zapomněl také, že nějakému advokátovi nepřísluší posuzovat, zda je či není bezpředmětné odevzdat majetek jeho vlastníkovi, dokonce na základě megalomanské úvahy o bezcennosti tohoto majetku.
Tady již nelze vyjádření J. Cupky nazvat mystifikací, ale jen pouhým nízkým lhaním, což nakonec soud první instance zaobalil do diplomatické formulace, že jde o „účelová tvrzení“. Proto jednání J. Cupky lze kvalifikovat ze dvou hledisek:
1. Buď zcela záměrně zapírá, že by měl zmíněné listiny ve svém držení a o důvodu, proč je odmítá vydat, lze celkem úspěšně spekulovat. Zvláště když jde o významné dokumenty, potvrzující majetek společnosti HPH.
2. Nebo je naprostý hlupák, jenž podepíše předávací protokol a není schopen zkontrolovat, co vlastně přebírá.
V prvním případě jde dokonce tak daleko, že připouští svou naprostou neznalost zákona o konkursu a vyrovnání, který každému konkursnímu správci v případě zamítnutí konkursu ukládá povinnost neprodleně a bez vyzvání vrátit převzaté listiny a dokumenty společnosti. S takovou neznalostí zákona by ovšem právník podobných kvalit rozhodně nesměl funkci konkursního nebo insolvenčního správce vykonávat. A že ty listiny skutečně a prokazatelně měl, sám přece dosvědčil ve svém nedávném televizním lživém, pardon mystifikačním vyjádření – exekuce na jeho majetek prý byla zastavena, neboť požadované listiny již předal.
V případě druhém se již při odvolacím řízení tímto argumentem nehájil, neboť patrně dodatečně pochopil míru stupidity takového tvrzení. Nakonec ani soud této přiznávané zpozdilosti u konkursního správce nemínil uvěřit, proto zřejmě v odůvodnění uvedl: „Má právnické vzdělání, proto soud nepochybuje, že by měl rozumět psanému textu“. Čímž se J. Cupkovi dostalo alespoň soudního potvrzení jeho gramotnosti.
Nelze samozřejmě zapomenout, že J. Cupka po jmenování konkursním správce HPH, jak bylo jeho povinností, převzal celou společnost i s finanční hotovostí HPH, necelých sedm miliónů korun. Když však po zamítnutí konkursu likvidátor HPH prof. Z. Častorál požadoval přístup k účtu, na který J. Cupka tuto sumu převedl, dočkal se pozoruhodného překvapení. Banka likvidátorovi přístup odmítla s odůvodněním, že jde o účet soukromé fyzické osoby, bez jakéhokoliv označení, že uložené prostředky patří společnosti HPH.
Představenstvo HPH se tehdy rozhodlo poslat na jednání J. Cupky stížnost Advokátní komoře. Odpověď byla značně překvapivá – některé kroky J. Cupky byly prý promlčeny, i to „uložení“ finančních prostředků, ostatní jeho počínání bylo zcela v pořádku.
Po nabytí právní moci rozsudku Vrchního soudu (8. 12. 2010) zvažuje představenstvo HPH možnost znovu se obrátit na Advokátní komoru, neboť je přesvědčeno, že svým jednáním a zadržováním listin i dokumentů, které nesporně patří společnosti HPH, se J. Cupka dopouští několikanásobného porušení zákona. Nakonec jak soud první instance, tak i Vrchní soud kvalifikovaly počínání J. Cupky jako protiprávní.
Představenstvo HPH je přesvědčeno, že J. Cupka svým jednáním porušil následující zákonná ustanovení a povinnosti:
- Porušení zákona o konkursu a vyrovnání (neprodlené vrácení všech převzatých dokladů a bezpříkladná neznalost základního zákonného ustanovení).
- Porušení vlastnického práva (zadržování listin, tedy majetku, který náleží společnosti).
- Maření výkonu úředního rozhodnutí (ignorování soudního usnesení).
- Porušování povinností při správě cizího majetku (podle svého vyjádření přijal jen bezcenné kopie listin, z nichž tedy nemohl sestavit právně podložený soupis konkursní podstaty společnosti a nevyžadoval originály listin, o nichž tvrdí, že je žalobce měl).
U právníka a k tomu konkursního a insolvenčního správce neúcta k zákonům vskutku pozoruhodná, a to je v současné době JUDr. J. Cupka insolvenčním správcem jedné z nejlukrativnější společnosti v České republice – Sazky. Bůh proto ochraňuj český sport a české sázkaře.
(doplněno 18. 05. 2011) Insolvenční správce J. Cupka prudce nakažen mystifikačním virem
Na serveru iHned šel ctihodný pan Cupka ve svých mystifikacích ještě dál. Sdělil, že exekuce na jeho majetek je jen formálním krokem, který „na jeho pozici v Sazce nemá žádný vliv a nijak neovlivňuje ani jeho důvěryhodnost či způsobilost pro práci správce“.
Naprosto bezelstně přiznal, že když byl konkurs na HPH zrušen, vedení HPH jej žádalo o vydání asi třiceti dokumentů, které svévolně a protiprávně odmítl vydat. A dál pak lže, až je to těžko uvěřitelné, když prohlašuje: „Vedení (HPH) se obrátilo k soudu, který věc posuzoval, v odvolacím řízení pak Vrchní soud jejich žalobu téměř v plném rozsahu zamítl. Uložil mi vydat jediný z požadovaných dokumentů. Soud pak nařídil exekuční vydání listiny a exekutor v rámci tohoto procesu automaticky nařídil exekuci na můj nemovitý majetek“. K tomu bohorovně dodal: „Připadá mi úsměvné, pokud by na této historce chtěl někdo zpochybnit mou způsobilost pro insolvenční proces Sazky“.
Je nesporné, že pan Cupka velice naléhavě potřebuje osvěžit paměť. Nakonec u člověka, který klidně podepíše předávací protokol při přebírání důležitých listin a přitom zapomene, zkontroloval, zda jsou mu předávány všechny, je to nanejvýš nutné.
Od května 2005 J. Cupka odmítá vydat převzaté dokumenty, náležející HPH. Jeho arogance jde dokonce tak daleko, že klidně přizná, že doklady odmítl vydat svévolně a tedy že jednal protiprávně. Patrně dobře ví, že si takové ignorování Zákona o konkursu a vyrovnání může zcela klidně dovolit. Vedení HPH na J. Cupku podalo žalobu a při ústním jednání u soudu 21. 5. 2008 J. Cupka pojednou zcela změkl a slíbil soudu, že zadržované dokumenty určitě, ale zcela určitě dobrovolně vydá. Také je vydal, je přece čestný a naprosto bezúhonný muž. Ovšem až na dva pro HPH nejdůležitější dokumenty, dokládající majetek společnosti – úřední překlad kupní smlouvy ze dne 30. 12. 1997 mezi HPH a HCM(W), včetně 5 příloh a jednoho dodatku a kopie směnek s avaly a prokuraindosamenty, včetně barevného vyhotovení (14 listů), kterými Kožený „zaplatil“ koupi Harvardu. Proto HPH omezil svou žalobu na vydání zbývajících listin, které Cupka dál zadržoval a Městský soud v Praze v listopadu 2008 uložil Cupkovi tyto zbývající dva dokumenty vydat.
Což zřejmě pana konkursního a dnes insolvenčního správce patřičně popudilo a tak se odvolal. Přece nějaký Městský soud mu nebude cokoliv nařizovat, když on se rozhodl, že už nic nevrátí, vlastně když je nemá. Před odvolacím soudem pak Cupka argumentoval poněkud jinak - prý zbývající listiny, které má vydat, jsou identifikovány neurčitě, což mu zřejmě při jejich přebírání nevadilo. Vrchní soud pak rozhodl následovně – kupní smlouvu je Cupka povinen vrátit, u směnek dospěl k názoru, že jejich popis nedostatečně konkretizuje požadované směnky a pokud by byl rozsudek první instance ponechán nedotčen, šlo by o povinnost nedostatečně vykonatelnou. Je jistě zbytečné zaznamenat, že Cupka dosud úřední kopii kupní smlouvy nevydal, ani Vrchní soud přece správci majetku takových kvalit a mimořádného odhodlání nebude nic diktovat. Takže bez sebemenšího studu rozhlašuje, že Vrchní soud žalobu vedení HPH „téměř v plném rozsahu zamítl“ a že exekuce byla nařízena automaticky pouze v rámci tohoto procesu.
Další Cupkova lež – o exekuci požádalo vedení HPH, tedy žádný formální krok.
Ke směnkám jen tolik – Vrchní soud bohužel nevzal v úvahu, že Koženého směnky a jejich kopie mělo v ruce jen několik osob, většinou spolupachatelů Koženého a Vostrého, takže současné vedení je nemohlo v žádném případě podle představy Vrchního soudu identifikovat.
Nicméně v jednom má Cupka nespornou pravdu jestliže mu připadá úsměvné, že by taková historka mohla zpochybnit jeho způsobilost insolvenčního správce Sazky. Naopak, v této zemi je taková erudice, tolik odhodlání a zásadového prosazování záměrů u insolvenčního správce miliardové společnosti nanejvýš vítané. A sem tam nutná mystifikace, ztracené nebo nepřevzaté dokumenty, či dokonce nějaký ten snad i protiprávní krok pro úspěšné splnění úkolu – to je zcela zanedbatelné, když jde o věc. Důvěryhodnost, ta je přece nejdůležitější.
Jednu zajímavost ještě tato podle Cupky úsměvná historka má. Listiny, které odmítal po několik let vydat, převzal od M. Pacovského, jenž od roku 2000 rovněž odmítal tyto dokumenty a další listiny předat likvidátorovi Z. Častorálovi a rovněž i v jeho případě byla proto na jeho majetek na žádost HPH prohlášena exekuce, která trvá. Pacovský je také poslední známou osobou, která měla originály Koženého směnek v držení, dokonce se s nimi nechal v časopisu Týden v roce 2002 vyfotografovat, což doprovodil vyjádřením, že „ Boris Vostrý pro nás odvádí dobrou práci. I jeho přičiněním už máme peníze za prodej Sidanka na účtech. Zbývá je převést do České republiky“. Ta nesporná zajímavost spočívá ve skutečnosti, jak se tak najednou setkají dva advokáti se stejným zatvrzelým odhodláním nepředat důležité doklady k rozkradenému majetku HPH. Zvláště, když M. Pacovský se v době, kdy k tomuto rozkrádání docházelo, vydával za likvidátora HPH a za HPH také jednal. Nicméně je to samozřejmě jen jistá shoda okolností, vždyť ta naše česká země je přece tak malá.